Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Skloňování osobních jmen – úvod

Při skloňování osobních jmen se primárně řídíme jejich výslovností. Podle zakončení, které má jméno ve vyslovované podobě, je přiřazujeme k příslušnému skloňovacímu typu. Tento postup je důležitý zejména u jmen cizího původu, jejichž grafická a zvuková (fonická) podoba se může výrazně lišit. Je proto třeba, aby grafická podoba co možná nejvíce kopírovala podobu jména ve výslovnosti a nedocházelo k tomu, že bude jméno přiřazeno na základě rozdílu v grafické a vyslovované podobě ke dvěma různým skloňovacím typům. Někdy se však rozdílu vyhnout nelze a pak je třeba odlišnou grafickou a vyslovovanou podobu akceptovat.

Kapitoly popisující skloňování jmen s rozdílným zakončením ve vyslovované a v psané podobě se netýkají znělostních variant: b – p (Jařab [jařap]), d – t (Strnad [strnat]), v – f (Pavlov [pavlof]), z – s (Mráz [mrás]), ž – š (Baláž [baláš]) apod.

Při fonetickém přepisu v hranatých závorkách se výslovnost [ďe] přepisuje jako [dě], [ťe] jako [tě], [ňe] jako [ně], [je] (pokud je realizována písmenem ě) jako [ě] a pro naznačení tvrdé výslovnosti d, t, n před hláskou [i] se užívá [y]: Němec [němec], Gjergj [děrť], Dumas [dyma], Beny [beny], Leticia [letýsija]. Předcházejí-li hlásce [i] jiné souhlásky či samohlásky než d, t, n, užívá se v přepisu [i]: Zorilla [zorilja], Labiche [labiš] apod.

Pro vyslovovanou podobu se ve výkladu užívá termín hláska (souhláska, samohláska), pro podobu psanou termín písmeno (souhláskové/samohláskové písmeno, tvrdé/měkké/obojetné písmeno). V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti textu je občas užit jen jeden z termínů i tam, kde se jedná o popis obou forem – psané i vyslovované.

Uvedená pravidla se týkají všech typů osobních jmen: rodných jmen i příjmení, případně přezdívek a přízvisek apod.

Pravopisná podoba antických jmen vychází z akademického vydání PČP z r. 1993.