Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Skloňování ženských jmen vzoru „žena“ – 2. p. mn. č.

Obecné poučení

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ dochází u některých jmen k vsouvání -e-, u jiné skupiny jmen pak ke krácení či změně kořenové samohlásky. Oba jevy jsou popsány v mluvnicích, ale jednoznačné zásady stanovit nelze, proto je i následující přehled pouze orientační. Náležité tvary obvykle nalezneme v platných PČP. Upozorňujeme, že se někdy v příručkách setkáváme s rozdílným řešením, proto je při posuzování variant namístě tolerance.

Vkladné -e-

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ je nulová koncovka, u některých jmen se tak po odstranění -a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy těchto skupin vsouvá vkladné -e-. Podmínky tohoto jevu lze však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.

Jednoslabičná slova

Jednoslabičná podstatná jména a jejich odvozeniny mají ve 2. p. mn. č. vkladné -e- pravidelně: hra – her (proher), kra – ker, mzda – mezd, msta – mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá).

Víceslabičná slova

Víceslabičná slova se skupinou alespoň tří souhlásek

Víceslabičná jména se skupinou alespoň tří souhlásek mají ve 2. p. mn. č. vkladné -e- pravidelně: bavlnka – bavlnek, čtvrtka – čtvrtek, dršťka – drštěk, jiskra – jisker, kostra – koster, kůstka – kůstek, pastva – pastev, sestra – sester, tundra – tunder, vrstva – vrstev, vyjížďka – vyjížděk; výjimkou je pomsta – pomst.

Víceslabičná jména se skupinou dvou souhlásek

U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit.

Vkladné -e- bývá obvyklé před souhláskami b, k, l, m, n, r, v, ale nikoli u některých přejatých slov: kresba – kreseb, malba – maleb, orba – oreb, volba – voleb (ale bomba – bomb, plomba – plomb); kuchařka – kuchařek, lebka – lebek, loďka – loděk, občanka – občanek, oháňka – oháněk, sirka – sirek (ale banka – bank); cihla – cihel, jehla – jehel, metla – metel, modla – model, truhla – truhel; firma – firem, forma – forem, helma – helem, palma – palem, šelma – šelem; kašna – kašen, kněžna – kněžen, kůlna – kůlen, putna – puten, učebna – učeben; cifra – cifer, jikra – jiker, libra – liber, souhra – souher, zebra – zeber; barva – barev, jizva – jizev, larva – larev (ale konzerva – konzerv, rezerva – rezerv, salva – salv, želva – želv).

U jmen na -da, -fa, -cha, -pa, -sa, a, -ta, -za se vkladné -e- zpravidla nevyskytuje: garda – gard, hvězda – hvězd, pravda – pravd, vražda – vražd; harfa – harf, nymfa – nymf; archa – arch, valcha – valch; lampa – lamp, pumpa – pump, rampa – ramp, škarpa – škarp (ale výspa – výsep); elipsa – elips, římsa – říms (ale kapsa – kapes); gejša – gejš; celta – celt, cesta – cest, fakulta – fakult, fronta – front, krypta – krypt, lišta – lišt, aorta – aort, plenta – plent, sekta – sekt (ale buchta – buchet, plachta – plachet, šachta – šachet); brynza – brynz, burza – burz.

Slova se slabikotvorným r, l v první slabice vkladné -e- nemají: črta – črt, chrpa – chrp, mlha – mlh, mrcha – mrch, slza – slz, sprcha – sprch, srha – srh, vrba – vrb.

U některých jmen jsou možné obě podoby: deska – desek/desk, freska – fresek/fresk, jachta – jachet/jacht, karta – karet/kart, kruchta – kruchet/krucht, přilba – přileb/přilb. Většinou je jeden z nich frekventovanější (např. tvar přileb je mnohem hojnější než tvar přilb; tvar fresk se již téměř nevyskytuje).

Podle PMČ i SSČ mohou odlišné podoby někdy vyjadřovat i významový rozdíl, např. u podstatného jména karta tvar karet znamená, že jde o hrací karty, ale pro evidenční, kartotéční listy bychom měli volit podobu kart. V praxi se však toto rozlišení neuplatňuje, podoba karet se běžně užívá pro jakékoli karty – hrací, evidenční, telefonní, sporožirové, kreditní apod. Podoba kart je podle ČNK velice řídká.

Krácení kořenové samohlásky

Při skloňování podstatných jmen, zejména dvouslabičných, která mají v první slabice dlouhou samohlásku, docházelo v minulosti k pravidelnému krácení této samohlásky, popř. k její změně. Krácení se týká pouze samohlásek á, í: vrána – vran, bába – bab, chvála – chval, jáma – jam, sláma – slam; lípa – lip, síla – sil; mění se íě, ouu: míra – měr, díra – děr; houba – hub, smlouva – smluv, moucha – much, touha – tuh.

Vedle 2. p. mn. č. dochází u některých slov ke krácení i v 3., 6. a 7. p. mn. č. a 7. p. j. č., v těchto pádech pak bývají dvě možnosti: brána – bran, branám/bránám, branách/bránách, branami/bránami, branou/bránou; žíla – žil, žilám/žílám, žilách/žílách, žilami/žílami, žilou/žílou; dráha – drah, drahám/dráhám, drahách/dráhách, drahami/dráhami, drahou/dráhou (ale např. u odvozeného slova autodráha se v nepřímých pádech tvary s krátkým -a- v podstatě neužívají).

Dnes se stále silněji prosazuje tendence, aby k takovému krácení nedocházelo, tzn. aby všechny tvary měly stejnou kořenovou samohlásku. Běžně užívané staré výrazy si toto krácení podržují ve 2. p. mn. č.: bába – bab, žába – žab. U slov novějších buď ke krácení nedochází (kláda – klád, žláza – žláz, bříza – bříz, hlíza – hlíz), nebo se vyskytují tvary obojí: jáhla – jáheljahel, slíva – slívsliv, mísa – mísmis.

Ke krácení nedochází, pokud po dlouhé samohlásce následuje skupina souhlásek: brázda – brázd, svíčka – svíček; u víceslabičných slov: zahrádka – zahrádek, katedrála – katedrál. Přejatá slova obvykle nekrátí: káva – káv, slída – slíd.

Ke krácení nedochází u samohlásek é, ó, ý, ú/ů (často jde o přejatá slova): sféra – sfér, céva – cév; póza – póz, móda – mód; rýha – rýh, dýka – dýk; kúra – kúr, můra – můr. Změna ůo je dnes již neživá: fůra – fůr, zastarale for.

Řada zkrácených tvarů se udržuje v ustálených spojeních: plnou parou, pustit žilou, značnou měrou, šetřit silami; ojediněle je zde i významový rozdíl: svou ránou se příliš nezabýval × skolil ho jednou ranou; celou vahou své osobnosti × s tou váhou nehýbejte.

Rozdílů se tedy využívá k významovému nebo stylovému rozlišení, varianty se zkrácenou samohláskou bývají často knižní.