Obecné poučení

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ dochází u některých jmen k vsouvání ‑e‑, u jiné skupiny jmen pak ke krácení či změně kořenové samohlásky. Oba jevy jsou popsány v mluvnicích, ale jednoznačné zásady stanovit nelze, proto je i následující přehled pouze orientační. Upozorňujeme, že se někdy v příručkách setkáváme s rozdílným řešením, proto je při posuzování variant namístě tolerance.

Vkladné ‑e‑

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ je nulová koncovka, u některých jmen se tak po odstranění ‑a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy těchto skupin vsouvá vkladné ‑e‑. Podmínky tohoto jevu lze však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.

Jednoslabičná slova

Jednoslabičná podstatná jména a jejich odvozeniny mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: hra –⁠⁠⁠⁠ her (proher), kra –⁠⁠⁠⁠ ker, mzda –⁠⁠⁠⁠ mezd, msta –⁠⁠⁠⁠ mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá).

Víceslabičná slova

Víceslabičná slova se skupinou alespoň tří souhlásek

Víceslabičná jména se skupinou alespoň tří souhlásek mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: bavlnka –⁠⁠⁠⁠ bavlnek, čtvrtka –⁠⁠⁠⁠ čtvrtek, dršťka –⁠⁠⁠⁠ drštěk, jiskra –⁠⁠⁠⁠ jisker, kostra –⁠⁠⁠⁠ koster, kůstka –⁠⁠⁠⁠ kůstek, pastva –⁠⁠⁠⁠ pastev, sestra –⁠⁠⁠⁠ sester, tundra –⁠⁠⁠⁠ tunder, vrstva –⁠⁠⁠⁠ vrstev, vyjížďka –⁠⁠⁠⁠ vyjížděk; výjimkou je pomsta –⁠⁠⁠⁠ pomst.

Víceslabičná jména se skupinou dvou souhlásek

U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit.

Vkladné ‑e‑ bývá obvyklé před souhláskami b, k, l, m, n, r, v, ale nikoli u některých přejatých slov: kresba –⁠⁠⁠⁠ kreseb, malba –⁠⁠⁠⁠ maleb, orba –⁠⁠⁠⁠ oreb, volba –⁠⁠⁠⁠ voleb (ale bomba –⁠⁠⁠⁠ bomb, plomba –⁠⁠⁠⁠ plomb); kuchařka –⁠⁠⁠⁠ kuchařek, lebka –⁠⁠⁠⁠ lebek, loďka –⁠⁠⁠⁠ loděk, občanka –⁠⁠⁠⁠ občanek, oháňka –⁠⁠⁠⁠ oháněk, sirka –⁠⁠⁠⁠ sirek (ale banka –⁠⁠⁠⁠ bank); cihla –⁠⁠⁠⁠ cihel, jehla –⁠⁠⁠⁠ jehel, metla –⁠⁠⁠⁠ metel, modla –⁠⁠⁠⁠ model, truhla –⁠⁠⁠⁠ truhel; firma –⁠⁠⁠⁠ firem, forma –⁠⁠⁠⁠ forem, helma –⁠⁠⁠⁠ helem, palma –⁠⁠⁠⁠ palem, šelma –⁠⁠⁠⁠ šelem; kašna –⁠⁠⁠⁠ kašen, kněžna –⁠⁠⁠⁠ kněžen, kůlna –⁠⁠⁠⁠ kůlen, putna –⁠⁠⁠⁠ puten, učebna –⁠⁠⁠⁠ učeben; cifra –⁠⁠⁠⁠ cifer, jikra –⁠⁠⁠⁠ jiker, libra –⁠⁠⁠⁠ liber, souhra –⁠⁠⁠⁠ souher, zebra –⁠⁠⁠⁠ zeber; barva –⁠⁠⁠⁠ barev, jizva –⁠⁠⁠⁠ jizev, larva –⁠⁠⁠⁠ larev (ale konzerva –⁠⁠⁠⁠ konzerv, rezerva –⁠⁠⁠⁠ rezerv, salva –⁠⁠⁠⁠ salv, želva –⁠⁠⁠⁠ želv).

U jmen na ‑da, ‑fa, ‑cha, ‑pa, ‑sa, ‑ša, ‑ta, ‑za se vkladné ‑e‑ zpravidla nevyskytuje: garda –⁠⁠⁠⁠ gard, hvězda –⁠⁠⁠⁠ hvězd, pravda –⁠⁠⁠⁠ pravd, vražda –⁠⁠⁠⁠ vražd; harfa –⁠⁠⁠⁠ harf, nymfa –⁠⁠⁠⁠ nymf; archa –⁠⁠⁠⁠ arch, valcha –⁠⁠⁠⁠ valch; lampa –⁠⁠⁠⁠ lamp, pumpa –⁠⁠⁠⁠ pump, rampa –⁠⁠⁠⁠ ramp, škarpa –⁠⁠⁠⁠ škarp (ale výspa –⁠⁠⁠⁠ výsep); elipsa –⁠⁠⁠⁠ elips, římsa –⁠⁠⁠⁠ říms (ale kapsa –⁠⁠⁠⁠ kapes); gejša –⁠⁠⁠⁠ gejš; celta –⁠⁠⁠⁠ celt, cesta –⁠⁠⁠⁠ cest, fakulta –⁠⁠⁠⁠ fakult, fronta –⁠⁠⁠⁠ front, krypta –⁠⁠⁠⁠ krypt, lišta –⁠⁠⁠⁠ lišt, aorta –⁠⁠⁠⁠ aort, plenta –⁠⁠⁠⁠ plent, sekta –⁠⁠⁠⁠ sekt (ale buchta –⁠⁠⁠⁠ buchet, plachta –⁠⁠⁠⁠ plachet, šachta –⁠⁠⁠⁠ šachet); brynza –⁠⁠⁠⁠ brynz, burza –⁠⁠⁠⁠ burz.

Slova se slabikotvorným r, l v první slabice vkladné ‑e‑ nemají: črta –⁠⁠⁠⁠ črt, chrpa –⁠⁠⁠⁠ chrp, mlha –⁠⁠⁠⁠ mlh, mrcha –⁠⁠⁠⁠ mrch, slza –⁠⁠⁠⁠ slz, sprcha –⁠⁠⁠⁠ sprch, srha –⁠⁠⁠⁠ srh, vrba –⁠⁠⁠⁠ vrb.

U některých jmen jsou možné obě podoby: jachta –⁠⁠⁠⁠ jachet/jacht, karta –⁠⁠⁠⁠ karet/kart, kruchta –⁠⁠⁠⁠ kruchet/krucht, přilba –⁠⁠⁠⁠ přileb/přilb. Většinou je jeden z nich frekventovanější (např. tvar přileb je mnohem hojnější než tvar přilb).

Podle PMČ i SSČ mohou odlišné podoby někdy vyjadřovat i významový rozdíl, např. u podstatného jména karta tvar karet znamená, že jde o hrací karty, ale pro evidenční, kartotéční listy bychom měli volit podobu kart. V praxi se však toto rozlišení neuplatňuje, podoba karet se běžně užívá pro jakékoli karty –⁠⁠⁠⁠ hrací, evidenční, telefonní, platební apod. Podoba kart je podle ČNK velice řídká.

Krácení kořenové samohlásky

Při skloňování podstatných jmen, zejména dvouslabičných, která mají v první slabice dlouhou samohlásku, docházelo v minulosti k pravidelnému krácení této samohlásky, popř. k její změně. Krácení se týká pouze samohlásek á, í: vrána –⁠⁠⁠⁠ vran, bába –⁠⁠⁠⁠ bab, chvála –⁠⁠⁠⁠ chval, jáma –⁠⁠⁠⁠ jam, sláma –⁠⁠⁠⁠ slam; lípa –⁠⁠⁠⁠ lip, síla –⁠⁠⁠⁠ sil; mění se í → ě, ou → u: míra –⁠⁠⁠⁠ měr, díra –⁠⁠⁠⁠ děr; houba –⁠⁠⁠⁠ hub, smlouva –⁠⁠⁠⁠ smluv, moucha –⁠⁠⁠⁠ much, touha –⁠⁠⁠⁠ tuh.

Vedle 2. p. mn. č. dochází u některých slov ke krácení i v 3., 6. a 7. p. mn. č. a 7. p. j. č., v těchto pádech pak bývají dvě možnosti: brána –⁠⁠⁠⁠ bran, branám/bránám, branách/bránách, branami/bránami, branou/bránou; žíla –⁠⁠⁠⁠ žil, žilám/žílám, žilách/žílách, žilami/žílami, žilou/žílou; dráha –⁠⁠⁠⁠ drah, drahám/dráhám, drahách/dráhách, drahami/dráhami, drahou/dráhou (ale např. u odvozeného slova autodráha se v nepřímých pádech tvary s krátkým ‑a‑ v podstatě neužívají).

Dnes se stále silněji prosazuje tendence, aby k takovému krácení nedocházelo, tzn. aby všechny tvary měly stejnou kořenovou samohlásku. Běžně užívané staré výrazy si toto krácení podržují ve 2. p. mn. č.: bába –⁠⁠⁠⁠ bab, žába –⁠⁠⁠⁠ žab. U slov novějších buď ke krácení nedochází (kláda –⁠⁠⁠⁠ klád, žláza –⁠⁠⁠⁠ žláz, bříza –⁠⁠⁠⁠ bříz, hlíza –⁠⁠⁠⁠ hlíz), nebo se vyskytují tvary obojí: jáhla –⁠⁠⁠⁠ jáhel i jahel, slíva –⁠⁠⁠⁠ slív i sliv, mísa –⁠⁠⁠⁠ mís i mis.

Ke krácení nedochází, pokud po dlouhé samohlásce následuje skupina souhlásek: brázda –⁠⁠⁠⁠ brázd, svíčka –⁠⁠⁠⁠ svíček; u víceslabičných slov: zahrádka –⁠⁠⁠⁠ zahrádek, katedrála –⁠⁠⁠⁠ katedrál. Přejatá slova obvykle nekrátí: káva –⁠⁠⁠⁠ káv, slída –⁠⁠⁠⁠ slíd.

Ke krácení nedochází u é, ó, ý, ú/ů (často jde o přejatá slova): sféra –⁠⁠⁠⁠ sfér, céva –⁠⁠⁠⁠ cév; póza –⁠⁠⁠⁠ póz, móda –⁠⁠⁠⁠ mód; rýha –⁠⁠⁠⁠ rýh, dýka –⁠⁠⁠⁠ dýk; kúra –⁠⁠⁠⁠ kúr, můra –⁠⁠⁠⁠ můr. Změna ů → o je dnes již neživá: fůra –⁠⁠⁠⁠ fůr, zastarale for.

Řada zkrácených nebo změněných tvarů se udržuje v ustálených spojeních: plnou parou, pustit žilou, značnou měrou, šetřit silami; ojediněle je zde i významový rozdíl: svou ránou se příliš nezabýval × skolil ho jednou ranou; celou vahou své osobnosti × s tou váhou nehýbejte.

Rozdílů se tedy využívá k významovému nebo stylovému rozlišení, varianty se zkrácenou samohláskou bývají často knižní.